Cavalese

Základní informace:

Letošní motosezóna vyvrcholila výletem s prdlavkami do Dolomit. Inspirován průvodcem, jsem vybral jako centrum našeho výletnického dění Cavalese.
Honzík Prouzičů nám laskavě půjčil vozík, na nějž jsme poskládali mého a Vénova péroše a Ivanovu zetku a vyrazili jsme na jih.

Ivoš se Zdenkem a Milanem 2 vyjeli už den předem po ose a dorazili na místo večer jako my. Druhým autem s námi jeli ještě Míra se Světlanou, kteří původní záměr přehodnotili a jeli s námi jako pěšoturisté. Abych byl zcela kompletní v úterý večer za námi dorazili ještě Michal s Dianou.

Jelikož jsme táhli vozík s konstrukční rychlostí 70 km/hod, cesta moc neutíkala a do cíle jsme dorazili téměř za tmy. Něco jsme pojedli, Véna večer zpestřil menší módní přehlídkou, kluci přikryli stroje a šli jsme na kutě. Někteří z nás ani neunesli tělo do postele.

Neděle

Ranní pohled z okna nebyl právě nejoptimističtější, ale bylo teplo, a to rozhodlo o výstroji - košile a pumpky.

První etapa mířila na sever. Po lehké Tour d' dřevařské závody v Teseru jsme najeli na správnou cestu vstříc prvnímu našemu sedlu.

To bylo opravdu takové jen rozdýchávající, nicméně za chvíli se silnička začala zvedat na hranici 18%, které byly obzvláště pro 150 ccm Zetku zatěžkávací zkouškou, která, jak se posléze ukázalo, nezůstala bez odezvy.
I vysápali jsme se po strhujícím finiši na passo Lavaze, kde jsme dali první kochací odpočinek.

Když jsme chtěli pokračovat, Zetka naskočila a hned chcípla. I učinili jsme rozborku a sborku karburátoru spojenou s jeho vyčištěním a hledáním ztraceného pérka a šroubku, abychom až později zjistili, že strojek byl pouze přehřátý a v rozžhaveném karboši benzín asi hned zplynoval. Passo dostalo nový název, který se během našeho pobytu zcela vžil - passo Carburatore.

Z passa následoval dlooouhý sjezd do BIrchabrucku, který jsme osvěžili menší zajížďkou do vesnice se strašně dlouhým názvem, který si nepamatuji a kde se odehrávala nějaká místní paráda za doprovodu tyrolských rytmů.

Následovala menší zastávka u Karer See

a už jsme padali směr Pozza a Canazei. V Canazei pro nás měl Zdenda připravenou hospůdku, kde dělají skvělá schweine haxe. Bohužel jsme přijeli v době siesty a měli zavřeno. Pokračovali jsme tedy směr Marmolada.

Ve zdejší refugio Marmolada měli siestu naštěstí jen kuchaři (teplá strava až od šesti), takže jsme vzali za vděk pseudo rozpečenou bagetou se špekem a kafíčkem. S Ivošem jsme zavzpomínali na cyklistickou Sella rondu absolvovanou na kolech před pěti lety, v rámci níž jsme traverzovali svahy nad přehradou pod Marmoládou.

Po občerstvení jsme se pak po hlavní vrátili na základnu.

V neděli jsme dali 127 km a nastoupali 5397 metrů.

Pondělí

Při včerejší cestě domů Véna zahlédl odbočku na passo Rolle, která mu osvěžila zimní radovánky zde strávené, takže jsme dnes zamířili tímto směrem.

Nahoře se k nám připojili kluci na velkejch motorkách a společně jsme z passa klesali do Sant Martina di Castrole, malebného to městečka na samém úpatí masívu Palé di S. Martino

a pokračovali dále za město do hospůdky k lanovce, kam se kluci chodili na lyžích občerstvovat a kde jsme po krátké terénní vložce dali občerstvení i my.

Po siestě jsme se rozdělili, my na prdlavkách se vraceli kudy jsme přijeli a hoši na velkejch se jali prozkoumávati další krásy okolí.
Po sjezdu z passa Rolle jsme chtěli přes passo Valiés projet do Val di San Pellegrino, cestou vzhůru nás doprovázela malebná říčka Travianolo,

ale absence benzinu v Ivanově Zetce nám vydala nekompromisní stopku. Véna nenechal strejdu ve štychu, podělil se s ním o své skromné zásoby, nicméně nám nezbylo, než se otočit a z kopce se nechat, gravitací poháněni, unášet do Predazza, kde jsme načepovali pohonné hmoty.

Z Predazza jsme to pak namířili rovnou domů. Protože nebylo ještě tak pozdě, s Vénou jsme zajeli do centra našeho domovského městečka na průzkum a také nasát trochu atmosféry tohoto krásného městečka při sklence vína na zahrádce nějaké hospůdky.

Dnešní etapa měřila 94 km a nastoupali jsem 4108 výškových metrů.

Úterý

V neděli jsme jeli na sever, v pondělí na východ, v úterý jsme vyrazili na jih.
Z Cavalese jsme spadli do Castella a údolím Cadino začali stoupat po fantastické vlásence (fakt byla široká tak jen na jedno auto) do passa Manghen.

Tady jsme v místním pit stop pro motorkáře dali kafíčko, prošli jsme nezbytnou kochací procedurou, sedli na kůň a vyrazili na druhou stranu.

Cesta do Borga Valsugana byla nekonečná. Spadli jsme také o 1400 metrů a někteří z nás dojížděli jen na přední brzdu, viď Véno. Dole se před námi otevřelo úchvatné údolí a teplota byla o deset stupňů vyšší.

Nížiny jsme si však dlouho neužili, neb jsme hned zase začali stoupat na passo Brocon,

abychom mohli hned klesat na Canale S. Bovo.

Jen co motory vychladly, silnice se zvedla a my to frčeli na Sant Martino, tentokráte z druhé strany.

Vysmrkli jsme passo Role a na křižovatce na passo Vallés jsme se na vteřinu srazili s klukama na velkejch. Kdybychom to plánovali, tak by se to nepovedlo.
Cesta na Bellamonte sice byla označena jako zavřená, mysleli jsme však, že ji na motorkách projedeme, ale mýlili jsme se, tak jsme se vrátili a cestu domů si zpestřili dalšími dvěma passy. V pořadí to byly Vallés 2031m a San Pellegrino 1918m.

Pak jsme sjeli do Moeny

a po státovce se vrátili na základnu. Večer se k nám připojili Míša se Dianou, kteří přijeli po ose na GSu, takže se automaticky zařadili do kategorie "B" a jeli druhý den s velkejma motorkama.

Dnes jsme dali 199 km s převýšením 9344 m.

Středa

Středa byla naším posledním vyjížďkovým dnem. Ráno jsme se rozloučili s Milanem2, protože musel jet domů.

Kluci z velkejch mám poradili vyjížďku k Bolzanu prý s prý pěknými výhledy a nepřekonatelnými tornante. A byla to pravda.

Na passo Carburatore jsme tentokráte jeli přes Cavalese a pak, že nevstoupíš dvakrát do stejné řeky - situace se opakovala, jen s mírnějším průběhem. Ivanova Zetka se po vražedném stoupání opět přehřála a začala vypovídat službu, takže posledních pár metrů před horizontem projel, za vydatného povzbuzování německých motoristických kolegů, přískoky. Ale vyjel!

Následoval padák do Birchenbrucku, kde jsem dosahoval bez motoru rychlosti 90 km/h (víc jsem se bál). Tady jsme blbě odbočili a místo na Gumer jsme to dali na Welschofen. Nevadí. Véna objevil spojovací silnici a výhledy do údolí nám byly dostatečnou satisfakcí.

Po napojení na správnou cestu jsme jeli na Cardano. A opravdu pohledy do údolí byly pohlednicové.

Jen co jsme sjeli dolů, otočili jsme se, na začátku tunelu odbočili vlevo!?! a údolím Tires začali nabírat výškové metry.

Čekala nás passa Niger 1668m a Karer Pass 1745m.

Ze sedla Karara jsme pak sjeli do Pozzy a po státovce jeli domů.

Ve středu jsme ujeli 123 km s převýšením 6033 m.

Ve čtvrtek ráno jsme se pak rozloučili s Ivošem a Zdenkem, kteří pokračovali dál na Španělsko a opustili tuto krásnou krajinu.

Z mého pohledu si myslím, že tah jet do Dolomit na prdlavkách, byl dobrý, neb při jejich výkonu zbylo dost času na kochání se zdejší přírodou. Navíc, kam jsme přijeli, byli jsme středem zájmu, motorkáři nám fandili, a to nám ješitům dělalo dobře.

Malé vídejko z výletu.

A ještě obrázky z celého výletu: